9. Kapitola - Ten pocit...

25. ledna 2014 v 3:11 | Aurélie |  Rozsudek za odlišnost

Proč je další kapitola po takové době? Hlavním problémem je asi čas a pak promýšlení děje... ale nebojte... nějak to dodělám :) a myslím, že se vám to bude líbit... každopádně jsem zvědavá na názory v komentářích.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jdu chodbou, pozoruji všechny okolo, jak na mě doslova civí... přesto se ale nenechám vyvést z míry. Jdu za nějakým cílem, ale nevím, co za cíl to je... Nevědomost mě ale netrápí. Mám velice zváštní pocit... jako bych se tam musela dostat všemi možnými cestami... jako by nic jiného neexistovalo....
"Crrrrr" zazvonil budík s časem 5:30
To jako vážně? Teď? Zrovna teď?! Když se mi zdál takový sen... byl tak živý... připadalo mi to jako skutečnost.

******
"Ahoj Atillo," pozdravila ji před školou Valencia - Atilla dnes jela autem, takže se viděly až tady.
Co to bylo? Co to mělo znamenat! Jak si mám ten sen vyložit? přebíhalo v Atillině hlavě.
"Halo.... Ahoj, Atillo," zopakovala a luska jí prsty před očima.
"Co... Co?.... Ahoj," vypravila Atilla rychle ze sebe.
"Jak ses měla? Co víkend? A jaký máš vůbec z prvních dnů dojem?" Zavalila najednou Atilla Valenciu otázkama. Potřebovala odvést své myšlenky někam jinam nebo by se snad zbláznila.
"Ale jo, ušlo to. A první dojem ze školy? Změna." Odpověděla.
"To s tebou souhlasím. A nebude to jen tak nějaká změna. To prostě vím." Dodala Atilla k Valenciini odpovědi.
"Pojď, musíme do třídy. Nechci tam být pozdě." Řekla najednou Valencia a šla směrem ke třídě. Atilla ji následovala.


*****
"To ale byla hodina..," začala rozhovor Valencia, když vyšly z učebny.
"No, jo, no... Já jsem stejně byla myšlenkama jinde, takže jsem to ani nevnímala. Jsem strašně ráda, že jsme nic nepsali do sešitu... nebo bych snad dneska rezignovala." Prohlásila Atilla.
..."Ahoj," zaznělo někde blízko vedle holek. Obě se hned rychle otočily. Byl to Magnus. Ještě než se ztratit z dosahu, odpověděly: "Ahoj," a oplatily mu úsměv. Zrovna byly na chodbě, kde se strašně moc lidí a většinou se tam lehce taková gesta ztratí. Jenže...
"Co to bylo, holky?" Zeptala se Monika a probodla je tázavým pohledem.
"Co? Co co bylo?"
"Nedělejte hloupé... vy to víte."
Holky se na sebe podívaly, usmály se a následně koukly na Monču. Jejich pohled mluvil za vše.
*****
Hodina s pořadovým číslem čtyři - chemie - ubýhala dost pomalu... ale co - holky byly skoro vzadu, tak jim to ani nevadilo. Tak trochu po očku dávaly pozor, aby aspoň něco uměly, ale jinak se domlouvaly na odpoledním programu.
"Pozor, pozor! Školní hlášení!" ozvalo se ze školního rozhlasu. Atilla si vybavila rozhlas ze základní školy - tam se používal snad jen na cvičné požádní nástupy.
"Dnes od 14:00 do 15:00 bude v učebně angličtiny probíhat přihlášení do kroužků. Je jich nepřeberné množství, každý si určitě vybere své. Konec."
Valencia se otočila na Atillu s gestem "No?"
"Jdeme tam! Chci vidět, co všechno tu je k dispozici." Odpověděla jí Atilla.
"Šťouchni i do Monči a zeptej se jí, jestli jde s námi. Máš to blíž - je před tebou." Pošeptala jí Valencia. Atilla přesně to udělala. Monika už věděla, co po ní holky chcou. Pouze přikývla a věnovala se výkladu učitelky.
"Taky bychom mohly dávat pozor, co říkáš?" Navrhla Atilla. Nechtěla celou hodinu prokecat blbostma. Doma to pak dohánět je na zabití.
"Jo, to bychom mohly." Souhlasila Valencia a otočila se směrem k učitelce.

*****
Zbývající hodiny odpočítavaly kolik času je dělí od seznámení s možnými kroužky. Měly pocit, že tam prostě musí jít. Že tam na ně něco čeká. Zdálo se jim to divné, ale to prostě nedokázaly ignorovat.
"Co třeba si vzít latinu?" navrhla Atilla během polední přestávky, kdy byl všude rachot, takže nějaké kecání nevadilo a hezky se ztratilo v ostatních hlasech.
"I když je latina můj oblíbený jazyk, asi bych nezvádla nic dalšího na učení... nic pasivního ne, prosím."
"Dobře... a co třeba basketball?" navrhla jako další možnost.
"To není špatné... a chtěla bych mít něco více kreativního." Odmítla opět Valencia.
"Tak dobře... máš nějaké nápady ty?" Vrátila jí to trochu.
"Ne. Ale uvidíme, co tam bude." Odvětila.
"Kolik že to ještě máme času?" zeptala se Valencia.
"Asi deset minut. Už tam raději půjdem čekat. Jsem strašně napnutá." Řekla Atilla a mířila si to k učebně angličtiny. Sledovala, jak někteří její spolužáci jdou stejnou cestou. Některé z nich ještě ani neznala. Jména si na rozdíl od čísel pamatovala blbě. U učebny uviděly, jak na ně čeká Monča.
Ta nikdy nezklame. Pomyslela si Atilla a neodpustila si milý úsměv. Cítila se teď naprosto úžasně. Jako by neexistovalo nic, co by ji mohlo zničit. Odkud se, sakra, ten pocit bere?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luss ^^ Luss ^^ | Web | 25. ledna 2014 v 15:11 | Reagovat

Je dobře že se teď cití dobře,asi se cití oblibená. Nevím. Každopádně jsem zvědavá do jakého kroužku se zapíše. ěším se na další kapitolu.

2 Kačíí Kačíí | Web | 25. ledna 2014 v 17:08 | Reagovat

Suprová kapitola, taky jsem zvědavá do jakého kružku se zapíšou :) :)

3 Violett Violett | Web | 19. března 2014 v 22:54 | Reagovat

Super kapitolka...doufám, že si vyberou dobrý kroužek :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama